Každá hudební odnož má své lídry, kteří bourají hranice a vytyčují nové horizonty. Jsou to právě oni, kdo něpřehlédnutelně ční nad průměrem a pro ostatní jsou téměř vždy nedostižným vzorem. Oni jsou ti skuteční stylotvůrci, oni ostatním ukazují cestu ze slepé uličky, oni jsou těmi, které si díky jejich originálmu pojetí a specifickému zvuku nemůžete s nikým splést ... CONVERGE. V hardcoreové scéně jsou oni jedni z těch, kteří s lehkostí dokázali vybruslit z úzkých stylových hranic a povýšit tak hardcore z punkového primitivismu na instrumentální a atmosférickou záležitost.

Nehodlám popírat, že jsem nakažlivosti této extrémní epidemie podlehl teprve nedávno, kdy jsem byl napadem zákeřným virem jménem „Jane Doe“, který lze považovat za nejrozšířenější a nejagresivnější formu této nemoci. Nemoci, vůči níž jsou imunní pouze ti, které odpuzuje jakákoliv vytříbená forma dokonalé hudební agrese. Dokonalé ... to slovo se nebojím použít při hodnocení „Jane Doe“ (2001) - Almy mater progresivně pojatého hardcore. Nelze se tedy divit, že očekávání od jakékoliv další nahrávky CONVERGE jsou vždy veliká a přistupovat k jejímu hodnocení se musí pokud možno bez jakýchkoliv polehčujících okolností. A tady někde se ukrývá jádro mého problému...

Horkou kaši rovnou vyhodíme rovnou z okna, abychom kolem ní nemuseli pořád chodit a řekněme si věci hezky na rovinu. Sázka na jistotu – omšelá fráze, leč nic výstižnějšího mě v tuto chvíli nenapadá. Na každého jednou příjde menší tvůrčí krize, a tak mu nezbyde nic jiného, než se ještě jednou (dvakrát, třikrát ...) svést na vlně vlastního úspěšného a dobře fungujícího modelu. To se bohužel tentokráte stalo i CONVERGE a nepíše se mi to věru lehce. Což o to, ona je to pořád velmi slušná nálož inteligentně pojatého „bordelu“ s patřičnou dávkou muzikantských schopností, která má stále dostatečnou sílu na to, aby vás „oknom vyhodila a ešte vo vzduchu do riti nakopala“, ale chybí tomu ta přidaná hodnota, kterou tahle americká parta nikdy nešetřila. Z většiny písní totiž sálá pocit odbytosti a odbouchanosti, jako by se kapela rozhodla desku rychle „nasypat“ a jako by jí to ani moc nebavilo. Postrádám více momentů překvapení, schizofrénních a psychedelických pasáží doprovázených charakteristickým kytarovým lomozem dávající vzpomenout na staré NEUROSIS. Postrádám větší rytmickou variabilitu v rychlých skladbách. Postrádám toho prostě víc, co by mě nutilo se k této nahrávce víc připoutat.

Samozřejmě, že z globálního hlediska a z kontrastu ke kvalitě většiny hardcoreové produkce se i nadále jedná o nadprůměrnou, ne-li velmi dobrou desku a i přes má předešla slova „You Fail Me“ obsahuje několik skutečně povedených skladeb, které by se neztratily ani na vrcholných nahrávkách CONVERGE. Ať už se jedná o nervydrásající a dokonale vygradovanou „Last Light“ anebo titulní „You Fail Me“, útočící ve středním tempu s plnou podporou typického convergovského kytarového rachotu. Přiznávám, že v těchto případech jsem si přišel na své a křivka mého nadšení strmě stoupala vzhůru. Vycpávkové písně však nadšení nepříjemně tlumí, a tak mé hodnocení zcela logicky nemůže být lepší.

Přes skepsi a rádoby recenzentský odstup zůstávám i nadále nadšeným optimistou a „You Fail Me“ beru jako tvůrčí time out, na který má každý nárok a který, v což pevně doufám, zůstane jen malým pozastavením v dalším vývoji a kvalitativním růstu CONVERGE.